Otázka, zda je něco hříchem, může znamenat dvojí:
zda dané jednání objektivně odporuje Boží vůli;
zda se daným jednáním osobně, subjektivně proviňujeme.
Jednání může být hříchem ve smyslu 1), a přitom nikoliv ve smyslu 2) - to je případ tzv. mylného svědomí, kdy člověk v dobré víře dělá něco, o čem je přesvědčen, že je to správné, a přesto jde o objektivně mravně zlý čin.
Z uvedeného vyplývá, že žádný člověk není schopen posoudit míru subjektivní viny druhého, jednoduše proto, že mu nevidí do svědomí. V tomto smyslu je třeba rozumět výzvě "nesuďte, a nebudete souzeni".
Mohu se tedy vyjádřit pouze k tomu, zda meditace je nebo není objektivně v rozporu s Boží vůlí. Můj názor je ten, že skutečná meditace v rozporu s Boží vůlí je. A to proto, že se nejedná pouze o prostředek na zklidnění mysli. Technika meditace je hluboce zakořeněná ve východním náboženském myšlení, které se od křesťanství radikálně liší v několika ohledech, ačkoliv povrchově se mohou některé praktiky zdát velmi podobné.
Východní náboženské myšlení je především zásadně egocentrické v tom smyslu, že usiluje o "spásu" člověka jeho vlastními silami - a meditace je právě jeden z prostředků, který k tomu slouží. To je v naprostém rozporu s křesťanským přesvědčením o nezbytnosti nezasloužené milosti ke spáse.
Dále, východní myšlení chápe spásu jako de-individualizaci, de-personalizaci, ztrátu jedinečné lidské osobnosti a jakési rozplynutí v "neosobnu". Stavy duše navozené meditací jsou právě kroky na cestě k tomuto cíli a svojí povahou k němu směřují. Křesťanství naproti tomu spatřuje cíl lidského života v dokonalém naplnění a rozvinutí individuální lidské osobnosti; a nedílnou součástí toho jsou také vztahy, především vztah k osobnímu Bohu, který jedině je nakonec schopen naplnit přirozené tíhnutí lidské přirozenosti k seberealizaci. Sjednocení s Bohem individualitu "nerozpouští", jako je tomu ve východním myšlení, nýbrž umocňuje a naplňuje. Ideálem křesťanské dokonalosti je život ve společenství - na prvním místě s Bohem, ale i s ostatními lidmi - zatímco východní "mystik" směřuje do stále větší osamělosti, stále větší odpoutanosti od světa a jiných lidí.
Z těchto důvodů jsem přesvědčen, že mezi křesťanským rozjímáním/meditací a východní meditací je principiální rozdíl. Křesťanská meditace znamená zmlknout před Bohem a pozvat jej, aby v tichu promluvil. Její charakteristikou je zaměřenost navenek - k Bohu. Východní meditace je naproti tomu ponořením do vlastního já, přerušení všech vztahů, útěk do prázdna pro prázdno samo. Jenže prázdno nikdy není úplně prázdné: prázdno je údělem těch, kdo uprchli z Boží blízkosti.
Já osobně bych proto žádnému křesťanovi nedoporučoval praktikovat techniky východních meditací, a to i za předpokladu, že by odmítal jejich myšlenkové předpoklady a chápal je jako pouhé techniky na zklidnění apod. Mám za to, že každé duchovní úsilí, které není zaměřeno na Boha, představuje velké riziko hraničící s jistotou, že bude ve skutečnosti od Boha odvádět a působit stav, který se nazývá "duchovní svázanost". Ta se projevuje například tím, že pro člověka, který nějaké takové duchovní praktiky prováděl, bývá velmi obtížné se jich vzdát, a nikdy se zcela nezbaví pokušení.
Doporučuji vám ve všech podobných případech, kdy si třeba nebudete jistý s tím, co byste měl dělat, především zaujmout vnitřně postoj bezpodmínečné poslušnosti Bohu, ať je jeho vůle jakákoliv, i když třeba nevíte, co po Vás žádá. A v tomto postoji vložit veškerou svoji důvěru v Boha a prosit o dar poznání Boží vůle a pomoc Ducha Svatého, abyste měl sílu se jí řídit. Pokud zatím nedokážete takový postoj zaujmout, pak proste o to, abyste vám v tom Bůh pomohl. Pokud zatím nedokážete o toto upřímně prosit, pak proste o to, ať Vám Bůh dá touhu po poslušnosti. Důležité je takto alespoň nastoupit cestu, a nic sám sobě ani Bohu nepřesdstírat, nýbrž zcela otevřeně se svěřit Bohu v té duchovní situaci, ve které se zrovna nalézáte. Nakonec to hlavní stejně nevykonáte Vy, ale Bůh. Jde jen o to, aby se člověk postupně naučil Boží vůli přestat klást odpor.