Druhé čtení: Jakubův 1,5 - 8: „Má-li kdo z vás nedostatek moudrosti, ať prosí Boha, který dává všem bez výhrad a bez výčitek, a bude mu dána. Nechť však prosí s důvěrou a nic nepochybuje. Kdo pochybuje, je podoben mořské vlně, hnané a zmítané vichřicí. Ať si takový člověk nemyslí, že od Pána něco dostane; je to muž rozpolcený, nestálý ve všem, co činí. 

Čtení ke kázání: Jan 20,24 - 27: „Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní mu řekli: "Viděli jsme Pána." Odpověděl jim: "Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím." Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se a řekl: "Pokoj vám." Potom řekl Tomášovi: "Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!"

Kázání:

Milé sestry a drazí bratři,

 

jak asi tušíte z přečtených textů, dnešní kázání bude o pochybování a víře. Apoštol Tomáš nebyl s ostatním učedníky, když se jim Ježíš zjevil po svém vzkříšení. Když mu o tom pak učedníci řekli, nevěřil jim a požadoval jasné důkazy. Po osmi dnech se Ježíš učedníkům opět ukázal. Tehdy již byl Tomáš přítom

Český studijní překlad zde uvádí „a nebuď nevěřící, ale věřící“. Bible 21 tuto pasáž pak překládá takto: „Přestaň být nevěřící a začni věřit.“. To vše ukazuje na skutečnost, že víra a pochyby mohou být v ostrém protikladu. Tehdy člověk buď pochybuje nebo naopak věří. Třetí možnost zde neexistuje. Buď Bohu uvěříme nebo ne. 

Ovšem Tomáš nebyl jediný, kdo měl v tomto ohledu problémy. Při zjevení Ježíše na hoře v Galileji někteří učedníci stále pochybovali, jak čteme ke konci Matoušova evangelia: „Jedenáct apoštolů se pak odebralo do Galileje, na horu, kterou jim Ježíš určil. Spatřili ho a klaněli se mu; ale někteří pochybovali.“ (Mt 28,16 - 17) Nevíme, o koho konkrétně šlo a zda mezi ně opět patřil Tomáš či ne. Nicméně pochybovačů bylo již více. Tedy kromě Tomáše i někdo další.

S požadavkem nepochybovat a věřit ale můžeme mít potíže zejména my, kteří žijeme v současné době. Moderní myšlení totiž připisuje pochybnostem velkou úlohu v rozvoji lidského poznání a tím i celé lidské společnosti. Slavný francouzský filosof René Descartes napsal: „Pochybuji, tedy myslím. Myslím tedy jsem.“ Pochybnosti Descartes chápal jako nástroj k ověřování všech vědeckých tézí. Pochybnosti se tak stávají počátkem moudrosti a základem veškerého kritického myšlení, o něž se opírá dnešní společnost. 

Ale i ve víře nás mohou pochybnosti vést dál. Často až když začneme pochybovat o svých dosavadních jistotách, o druhých či sami o sobě, mohou být překonány i naše pochybnosti o Bohu. Naše víra zraje skrze pochybnosti, ba i skrze krize. Díky pochybnostem jsme nuceni o víře více přemýšlet, mluvit o ní s druhými, abychom si ujasnili to či ono, něco si přečíst. Zkrátka můžeme jít více na hlubinu čili do hloubky. Přední český teolog a kněz Tomáš Halík jednu ze svých četných knih pojmenoval příznačně „Co je bez chvění, není pevné. Labyrintem světa s vírou a pochybností“.

Na druhé straně však pochybnosti nás mohou ve víře brzdit. Mohou dokonce naší víru ohrozit a takříkajíc rozředit. V Písmu svatém jsme proto varování před pochybováním. V našem dnešním prvním čtení se velmi negativně hodnotí to, že Izraelci na poušti pokoušeli Hospodina pochybováním: „Je mezi námi Hospodin nebo není?“ 

Negativní hodnocení pochybností je dáno hlavně tím, že pochybování znamená nejistotu, neboť v pochybnostech se není o co opřít. Pochybující člověk je tak rozpolcený, nestálý v tom, co činí. Takový člověk je zmítán jednou tak, jindy naopak. Proto Jakub, bratr Páně v našem dnešním druhém čtení uvádí, že ten, kdo pochybuje, je podoben mořské vlně, hnané a zmítané vichřicí. A následně upozorňuje, že takový člověk ať si nemyslí, že od Pána něco dostane. Naopak apoštol Pavel ve svém Listě Efezským uvádí, že pokud již nebudeme nedospělí ve víře, pak „nebudeme zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení - lidskou falší, chytráctvím a lstivým sváděním k bludu“ (Ef 4,14).

Víme, že apoštol Petr nejprve klidně kráčel po vodě k Ježíši. Teprve, když zapochyboval, tak začal tonout a volat o pomoc. Ježíš jej samozřejmě zachránil, nicméně mu jeho nevíru a jeho pochybnosti vyčetl slovy: „Ty malověrný, proč jsi pochyboval?“ (Mt 14,31). Teprve když věříme a nepochybujeme, můžeme konat velké věci a splní se nám i nemožné. Ježíš mluví o tom nejednou. Třeba když se učedníci divili, že fíkovník, kterého Ježíš proklel, najednou uschl. Ježíše jim tehdy řekl: „Amen, pravím vám, budete-li mít víru a nebudete pochybovat, učiníte nejen to, co se stalo s fíkovníkem; ale i kdybyste této hoře řekli: `Zdvihni se a vrhni se do moře´ - stane se to. A věříte-li, dostanete všecko, oč budete v modlitbě prosit."“ (Mt 21,21 – 22). Podobně když se učedníci ptali, proč nemohli vyhnat z chlapce zlého ducha, Ježíš jim odpověděl: „Pro vaši malověrnost! Amen, pravím vám, budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete této hoře: `Přejdi odtud tam´, a přejde; a nic vám nebude nemožné.“ (Mt 17,20) 

Apoštol Pavel v Listě Římanům píše: „Je tedy dobré nejíst maso a nepít víno a nedělat nic, co je tvému bratru kamenem úrazu. Tvé přesvědčení ať zůstane mezi tebou a Bohem. Blaze tomu, kdo sám sebe neodsuzuje, když se pro něco rozhodl. Ten však, kdo pochybuje, byl by odsouzen, kdyby jedl, neboť by to nebylo z víry. A cokoli není z víry, je hřích.“ (Ř 14,21 - 23) Víra a pochybnosti se zde již dostávají to rozporu a vedou ke hříchu. 

Vidíme tedy, že pochybnosti na jedné straně nás mohou posouvat ve víře, na druhé straně mohou naší víru silně ohrozit. Co s tím? Máme pochybovat či nemáme pochybovat? Podle mne záleží na tom, o čem pochybujeme. Stěží se vyhneme pochybnostem o světě, o druhých, o svých dosavadních jistotách či o sobě samém. Můžeme mít dokonce pochybnosti, co se týče víry. Třeba ohledně naší vlastní víry, víry našich bližních či víry církve. Tyto pochybnosti mohou být i někdy prospěšné. 

Na druhé straně bychom neměli pochybovat o Božích schopnostech, Jeho zaslíbeních a Jeho ochotě je splnit. Svou důvěrou bychom proto měli soustředit na Boha. Máme si být jisti Bohem. Máme Bohu zkrátka důvěřovat čili věřit. Víra je totiž důvěra. Důvěra v Boží zaslíbení, důvěra v Boží rady, důvěra v Boží vedení. Důvěra, že Jeho vůle, kterou nám Bůh zjevuje prostřednictvím Písma svatého, na modlitbách či skrze osobní zjevení, je milá, dokonalá a dobrá (Ř 12, 2). Dobrá pro mne osobně, pro všechny lidi, pro celé tvorstvo, pro celý vesmír. Ne náhodou ve svém Druhém Listě Korintským apoštol Pavel píše: Vždyť Boží Syn Ježíš Kristus, kterého jsme u vás zvěstovali my - já a Silvanus a Timoteus - nebyl zároveň `ano´ i `ne´, nýbrž v něm jest jasné `Ano´! Ke všem zaslíbením Božím, kolik jich jen jest, bylo v něm řečeno `Ano´. A proto skrze něho zní i naše `Amen´ k slávě Boží.“ (2 K 1,20) Proto může Pavel právem v dalším textu tohoto svého listu uvést: „žijeme přece z víry, ne z toho, co vidíme“. Autor Listu Židům pak definuje slovo věřit takto: „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.“ (Žd 11,1) V tomto všem bychom se měli spoléhat na Boha. 

Víra je rovněž nezbytnou součástí Boží zbroje, kterou si máme obléknout, jak píše apoštol Pavel v Listě Efezským: „Oblecte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát. Stůjte tedy `opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje´ a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. Přijměte také `přílbu spasení´ a `meč Ducha, jímž je slovo Boží´.“ (Ef 6,11 - 17) 

Zde vidíme, že jedině díky víře můžeme ve světě obstát. Apoštol Jan k tomu dodává, že jen víra nám umožňuje překonat moc tohoto světa či jinak řečeno tohoto věku: „..., neboť kdo se narodil z Boha, přemáhá svět. A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra. Kdo jiný přemáhá svět, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží?“ (1 Janův 5,4 - 5) 

Jak ale tato důvěra v Boha čili víra přemáhá svět? Víra přemáhá svět právě tím, že nás spojuje s Boží mocí. Víra je živé spojení, skrze něž do světa proudí nebeská síla. Víra je pas a vízum do Božího království a všech jeho zdrojů. Není jiné cesty, jelikož bez víry „není možné zalíbit se Bohu“ (Žd 11,6). Víra, byť malá, má obrovský potenciál, jak ukazují Ježíšova slova o víře jako zrnku hořčice: „Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, řekli byste této moruši: `Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře´, a ona by vás poslechla.“ (L 17,6) My sami o sobě nejsme schopni přemoci svět, ale víra ano, neboť nás spojuje s Kristem, který přemohl svět. Sám Ježíš nám to připomíná následujícími slovy: „Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět.“ (J 16,33) Proto ponořeni v Kristu můžeme přemáhat svět. Zde nám může posloužit pouze víra a pochybnosti jsou v tomto případě jen na škodu. 

Také jen ve víře můžeme konat skutky, které pro nás Bůh připravil (Ef 2,10). O tom, co vše dokáže víra se obsáhle píše v jedenácté kapitole Listu Židům. Píše se zde o víře Abrahamově, Izákově, Jákobově, Mojžíšově či o víře nevěstky Rachab. Dále je tam zmínka o Gedeónovi, Barákovi, Samsonovi, Jeftovi, Davidovi, Samuelovi a prorocích. O Božích svědcích se zde uvádí, že „svou vírou dobývali království, uskutečňovali Boží spravedlnost, dosáhli toho, co jim bylo zaslíbeno; zavírali tlamy lvům, krotili plameny ohně, unikali ostří meče, v slabosti nabývali síly, vedli si hrdinsky v boji, zaháněli na útěk vojska cizinců; ženám se jejich mrtví vraceli vzkříšení. Jiní byli mučeni a odmítli se zachránit, protože chtěli dosáhnout něčeho lepšího, totiž vzkříšení. Jiní zakusili výsměch a bičování, ba i okovy a žalář. Byli kamenováni, mučeni, řezáni pilou, umírali pod ostřím meče. Chodili v ovčích a kozích kůžích, trpěli nouzi, zakoušeli útisk a soužení. Svět jich nebyl hoden, bloudili po pouštích a horách, skrývali se v jeskyních a roklinách země.“ (Žd 11,33 - 38) 

Víra je tedy skutečně velmi mocná síla a byla by škoda si ji ničit zbytečnými pochybnosti. S těmi, kdo pochybují, máme mít sice slitování, máme je však zachraňovat z hořícího ohně, jak píše ve svém Listě Juda, bratr Jakubův (Ju 1,22). Podle mne tedy máme je přivádět k víře a zbavovat nepotřebných pochybností. Ne nadarmo apoštol Pavel po náš žádá: „Všechno dělejte bez reptání a bez pochybování, abyste byli bezúhonní a ryzí, Boží děti bez poskvrny uprostřed pokolení pokřiveného a zvráceného. V něm sviťte jako hvězdy, které osvěcují svět, držte se slova života,...“ (F 2,14 - 16) Pokud budeme takto žít a věřit, pak budou i pro nás platit následující slova apoštola Pavla: „ ... a jsem si jist, že ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Ježíše Krista.“ (F 1,6) Amen. 

děkujeme Ti, za dar víry, té víry, která nám umožňuje přemáhat svět a dojít našeho cíle, totiž spasení našich duší Víry, která nás vede k  naději, k  lásce a k  dobrým skutkům. Daruj nám, nebeský Otče, dostatek moudrosti a síly, abychom statečně zápasili o víru, jednou pro vždy odevzdanou Božímu lidu. Abychom budovali svůj život na této přesvaté víře. Abychom si nenechali ničit víry zbytečnými pochybnostmi. Naopak abychom rostli ve víře a byli schopni konat dobré skutky, které nám Bůh připravil. A tak mohli očekávat milosrdenství našeho Pána Ježíše Krista k  věčnému životu. Amen.