- zatímco Jan Křtitel křtill pouhou vodou jako křest pokání, Ježíš křtí Duchem jako křest spásy díky narození z vody a Ducha ("nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, neuvidí Boží království", "křtu, který nyní zachraňuje vás") a díky přenesení křtěného již nyní z tohoto pomíjitelného světa do Božího království ("On nás vysvobodil z moci tmy a přenesl do království svého milovaného Syna"), kdy se tělesné stane duchovním ("co se narodilo z ducha, je duch"), aby i tělesné mohlo při vzkříšení vejít do Království Ducha ("tělo a krev nemůže mít podíl na Božím království"; "Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá."), a dále jako očištění ducha i těla od všech hříchů - od hříchu Adamova, který přinesl do světa smrt, a hříchů osobních, které nás hříšníky přivádí ke smrti věčné. To všechno činí neviditelný Duch při viditelném znamení vody, přesně jak říká Pán: "nenarodí-li se kd z vody a Ducha".

Co je tedy ono znovuzrození?

Je to obnovení ducha člověka Duchem Boha ("zachránil nás obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého"), ale i těla člověka Duchem Boha ("Zasévá se tělo přirozené, vstává tělo duchovní. Je-li tělo přirozené, je i tělo duchovní."; "Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá."). Díky tomuto znovuzrození dostává pomíjivý člověk podíl na nepomíjivém Božím království, protože "nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího", a protože člověk dostává "účast na Boží přirozenosti", tj. účast na životě, moci, svatosti a nepomíjivosti Boha. Tuto účast a obnovení má jak duše (duch) člověka, tak tělo člověka, kterému byla také dána účast na moci Ducha, který vzkříšil Ježíše z mrtvých a vzkřísí i ty, kteří jsou jeho: "Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá."

Křest Duchem je tedy obnovení Duchem a dar Ducha, který se uděluje už od apoštolů dvojitým úkonem: křtem ve vodě a Duchu a následným vložením rukou neboli udělením daru Ducha alias biřmováním, kdy "do Ducha" je všal člověk nořen už při křestní koupli ve vodě. Tímto úkonem člověk dostává účast na Duchu a dar Ducha, který "ve vás zůstává a ve vás bude", a proto se člověk nazývá chrámem Božím neboli chrámem Ducha svatého. To skrze dar Ducha je v křesťanovi přítomen a působí Ježíš, ale i celá Trojice (vždyť jsme křtěni "ve jméno Otce, i Syna i Ducha" a kromě Ducha si v nás činí příbytek i Otec a Syn). To tento dar nás označuje (neboli "pečetí") pro den soudu, to onen dar nám dává závdavek eschatologické plnosti, to onen dar z nás činí syny Boží, takže voláme "Abba, Otče", to onen dar nás skrze Krista navrací Otci, protože to onen dar nás činí údy Kristova těla, které bylo vzkříšeno a které vstoupilo na pravici Boží a dál se rozdílí v eucharistii, protože "nebudete-li jíst tělo člověka a nebude-li pít jeho krev, nebudete mít v sobě život", a to "tělo obětované za život světa".

Křest Ducha neboli ponoření do Ducha se tedy děje ve křtu "vody a Ducha" a vložením rukou ne od kdejakého Toníka, ale od apoštolů a od těch, kterým apoštolové předali pověření a pravomoc, které jim předal Syn Otce a nikdo jiný:

"Ale když uvěřili Filipově zvěsti o Božím království a o Ježíši Kristu, dávali se pokřtít muži i ženy.
 Tu uvěřil i sám Šimon, dal se pokřtít, byl stále s Filipem a nevycházel z úžasu, když viděl, jak se tu dějí veliká znamení a mocné činy.
 Když apoštolové v Jeruzalémě uslyšeli, že v Samařsku přijali Boží slovo, poslali k nim Petra a Jana.
 Oni tam přišli a modlili se za ně, aby také jim byl dán Duch svatý,
 neboť ještě na nikoho z nich nesestoupil; byli jen pokřtěni ve jméno Pána Ježíše (pozn.: tady je krásně vidět, že jako křest se nazývá svátostná koupel ve vodě, kdežto udělení Ducha se zde označuje jako sestoupení Ducha udělené skrze vkládání rukou ne Filipem ani Tondou, ale apoštoly Petrem a Janem, pověřenými "dechnutím" Krista po vzkříšení - křest v NZ je tdy primárně křest vodou za působení Ducha, obecněji jako dar Ducha vštípený křtem a dovršený vkládáním rukou).
 Petr a Jan tedy na ně vložili ruce a oni přijali Ducha svatého."

Takže křest Duchem je ponoření do Ducha při ponoření už nejen do vody, jako u Jana Křtitele, ale už do vody a Ducha. Proto je rozdíl mezi křtem Janovým a křtem ve jménu Ježíše. A ponoření do Ducha udílí Ducha a účast na životě a moci Ducha, který je Duchem Ježíšovým a činí z nás syny Boží skrze Syna Božího, volající v nás "Abba, Otče" a nesououcí pečeť Ducha přijetí za syny pro den soudu a pro vstup do Božího království ve věčné plnosti, čehož nyní při křtu a daru Ducha dostáváme závdavek. ;-)

To vše krásně shrnuje např. Klement Alexandrijský (2. stol.):
"Znovuzrození jako i celé stvoření se děje prostřednictvím „vody a Ducha", vždyť „Boží Duch se vznášel nad hlubinou". A proto se Spasitel nechal pokřtít, i když to sám nepotřeboval, aby veškerou vodu posvětil pro ty, kdo budou znovu zrozeni. A tak jsme očištěni nejen na těle, ale také na duši. Znamením toho, že je na nás posvěceno i to neviditelné, je skutečnost, že tímto novým a duchovním zrozením jsou odstraněni i nečistí duchové spojení s duší. „Voda nad nebem": protože křest se děje prostřednictvím „vody a Ducha" a je obranou proti dvojímu ohni - proti ohni, který se týká toho, co je neviditelné, a proti ohni, který se týká toho, co je viditelné."

Nebo třeba Cyril Jeruzalémský (4. stol.):

"Svaté nedává psům. Kde však vidí dobrý úmysl, tam dává spásu přinášející obdivuhodnou pečeť, před kterou se chvějí démoni a kterou poznávají andělé. ... Kdo není pokřtěn, není spasen, kromě mučedníků, kteří i bez křestní vody dostávají království. ... Se svými hříchy sestupuješ do vody, a milost, o kterou prosíme, poznamenává tvou duši a nedovolí, aby tě pohltil strašlivý drak. Mrtvý jsi sestoupil, oživlý a ospravedlněn vystupuješ. ... Jsi-li upřímně zbožný, sestupuje na tebe Duch svatý a hlas nebes­kého Otce k tobě volá nikoliv „tento je můj Syn" (Mt 3,17), ale „tento se stal mým synem". Pouze Božímu Synu platí „je", poněvadž je vždy Božím Synem. Tobě však „nyní se stal", poněvadž nejsi Božím Synem svou přiroze­ností, nýbrž synem se stáváš osvojením."

A o vkládání rukou píše na základě slov Písma a křesťanské praxe Cyprián (3.stol.):

"To se u nás koná i nyní, že ti, kdo byli v církvi pokřtěni, bývají představenými církve předvedeni, aby skrze naši modlitbu a vzkládání rukou obdrželi Ducha Sv. a skrze znamení Páně obdrželi dovršení.“

- je snad toto svědectví svědectvím "papeženců" a"babylónské nevěstky"? Ale kdepak, dva autoři jsou z různých míst severní Afriky a třetí je z Jeruzaléma. A všichni se shodují, a nejen tito tři, ale celá křesťanská tradice od apoštolů: všude v celém křesťanstvu se již od počátku věří práve toto. Ne katarské bludy Cizincovy a jemu podobných. Protože svévolníci se zmocňují Písmna a vykládají si je, jak se jim hodí, a uvádí sebe i druhé v omyl, kdežto křesťané apoštolské víry ví, že Písmo mluví o tom, co celá apoštolská tradice už od počátku, a tak slovo Písma i svědků apoštolské tradice hovoří v naprosté shodě po celém světě i po celý čas, protože jsou poslušni slovu apoštolů, kteří jsou poslušni slovu Kristovu, který je poslušný Otce. A Duch o tom vydává svědectví, protože kdo věří, jak hlásají apoštolové, nezůstává bez zkušenosti s živým Bohem, který oživuje i ducha i tělo člověka svým Duchem ve víře v Ježíše Krista. Svatí neboli křesťané znají svého Pána a věří v něj a jsou od něho poznáni: při objektivním křtu i při každém subjektivně zakoušeném doteku Boha skrze jeho Ducha. Protože Duch se při "daru pečeti" usídlil v nich, přimlouvá se za ně a dává jim poznat, kdo je Otec a Syn. Protože skrze Ducha máme účast na vzájemné lásce Trojice, kterou se tento jediný Bůh rozhodl sdílet i se svým stvořením, a proto se stal jedním z nás, abychom se my stali jedním v něm a skrze něj díky oběti a vzkříšení Krista a díky daru Ducha Otce i Syna. ;-)