Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Bohumír.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 6, článků celkem: 16858, komentáře < 7 dní: 569, komentářů celkem: 444675, adminů: 60, uživatelů: 5271  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 301 návštěvník(ů)
a 2 uživatel(ů) online:

Willy
rosmano

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Selhání pøedstavitelù Jižních baptistù pøi ochranì obìtí sexuálního zneužívání
·Sbor Bratrské jednoty baptistù v Lovosicích vstoupil do likvidace
·Informace z jednání Výkonného výboru BJB dne 10. kvìtna 2022
·JAS 50 let: Adrian Snell, trièko a beatifikace Miloše Šolce
·Online pøenosy ze setkání všech JASákù k 50. výroèí pìveckého sboru JAS
·Prohlášení tajemníka Èeské evangelikální aliance k ruské agresi na Ukrajinì
·Jak se pøipravit na podzimní vlnu?
·Kam se podìly duchovní dary?
·Bratrská jednota baptistù se stala èlenem Èeské eavngelikální aliance
·Patriarcha Kirill v Západu vidí semeništì zla a sní o vizi velkého Ruska

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
122817672
přístupů od 17. 10. 2001

Povzbuzení: Křesťanská odvaha Kříže
Úvod do křesťanství

poslal brusle7

Odvahu stát blízko Kříže měly ženy a později nedospělý učedník Jan. Tedy ženy a děti.

Naopak muže si Ježíš vyvolil jako své učedníky, které vyučil tak, že i oni v odvaze dali později za Krista život (jen potřebovali k tomu rozhodnutí stát na správné straně, více času, než ženy).

Jsme na cestě. Modleme se za sebe navzájem.

Brusle7

Vložil: Tomas v Úterý, 24. září 2024 @ 22:59:56 CEST (1027 čtenářů)
Více... | 65 komentáře | Skóre: 0



Povzbuzení: Bližní
Služba bližním

poslal cizinec

Udělalo se jí špatně, znala to už. Divný pocit v břiše, který stoupal nahoru. Zhroutila se na chodníku, přímo před obchodem, naproti nádraží. Třásly se jí nohy, ruce, celá se klepala. Vnímala, co se s ní děje, přestávala vidět okolí. Okolí pomalu mizelo, lidi kolem, ulice, nádraží, všechno se zahalilo do šedivé mlhy. Přestala na chvilku vnímat i sebe.

Vložil: Tomas v Neděle, 22. září 2024 @ 12:53:17 CEST (587 čtenářů)
Více... | 3423 bytů | 8 komentáře | Skóre: 0



Povzbuzení: inšpirace
Humor

poslal Nepřihlášený

(na motivy https://www.youtube.com/watch?v=nJXpIpPkbMo )
Vložil: Tomas v Středa, 14. srpen 2024 @ 11:24:25 CEST (596 čtenářů)
Více... | 649 bytů | 1 komentář | Skóre: 0



Povzbuzení: Kde chybí RESPEKT, chybí Bůh
Etika

poslal brusle7

Citace z Wikipedie :

Respekt (ohled, uznání, úcta) (z lat. respectus od respicere, ohlížet se na něco) je vztah mezi lidmi, uznání silných stránek osobnosti.[1] Respekt předpokládá, že člověk si nedovolí uškodit jinému člověku ani fyzicky, ani psychicky.
Vložil: Tomas v Neděle, 04. srpen 2024 @ 23:30:51 CEST (609 čtenářů)
Více... | 1849 bytů | 18 komentáře | Skóre: 0



Povzbuzení: JEDENÍ, PITÍ A DÝCHÁNÍ - JSME TO, CO JÍME
Zamyšlení

poslal Willy

Tento článek jsem napsal proto, že mi toto téma položil Pán Ježíš na srdce. Jde totiž o zanedbávané a přitom životně důležité téma, jemuž není ve sborech věnována patřičná pozornost, jakou si zaslouží a jak si v Písmu ukážeme.

Od počátku, od stvoření člověka byl jeho život otázkou jedení. Jak fyzicky tak duchovně.

Bůh řekl: Hle, dal jsem vám každou rostlinu mající semena na povrchu celé země a každý strom, na němž je ovoce mající semena. To budete mít za pokrm.
Hospodin Bůh dal ze země vyrůst veškerému stromoví žádoucímu na pohled a dobrému k jídlu, stromu života uprostřed zahrady...
 Gn 1:29, 2:9

Strom života nalezneme jak v první, tak v poslední kapitole Bible.

Uprostřed náměstí toho města, z obou stran řeky je strom života, nesoucí dvanáctero ovoce; každý měsíc vydává své ovoce a listí toho stromu slouží k léčení národů. Zj 22:2

Vložil: Tomas v Čtvrtek, 04. leden 2024 @ 11:39:44 CET (583 čtenářů)
Více... | 4386 bytů | 2 komentáře | Skóre: 0



Povzbuzení: Vánoční a novoroční přání pro uživatele GS do roku 2024
Svědectví

poslal brusle7

Přeji všem uživatelům GS požehnané a naplněné Vánoce Kristem a s Kristem. Přeji a vyprošuji požehnání tomuto "polo-virtuálnímu společenství" a všem jeho členům. Přeji a vyprošuji vzájemnou lásku, toleranci a respekt k druhému, společenství lásky mezi námi navzájem tak, aby v něm uprostřed byl Ježíš. 


Píšu  zcela vážně. Chci uzavřít starý rok 2023 a vše, co se Kristu a křesťanům zde na GS v něm nelíbilo. Hodně vzpomínám i na ty, kteří během tohoto roku z GS (z důvodu útoků na ně, nebo z důvodů různé vzájemné nesnášenlivosti) odešli. Uvědomuji si to a zůstávají nadále v mém srdci a i tak v tomto virtuálním společenství, kde zanechali svou přítomností různá svědectví, pohledy, myšlenky apod.

Děkuji všem, kteří se podíleli na založení Katedrály, která měla být projektem o křesťanské diskusi bez vzájemného napadání. Tato myšlenka lásky a místnosti založené na Kristově skále v Katedrále je stále živá a žádaná, i když jde stále spíše více o touhu než o naplnění. Kristovo jádro zůstává. Děkuji zejména Magdaleně a Cizinci za dlouhodobou podporu projektu a  sdílení a společný směr v Kristu na GS a zejména v Katedrále. Děkuji i Františkovi za hezká svědectví. U Willyho jsem zažila po počáteční naprosté důvěře velmi  hořké zklamání a velký můj osobní omyl, za něž se zpětně omlouvám, ale věřím, že veškeré lidské situace Bůh dále vidí a je v nich s námi, i když je sami řešit nedokážeme.

Přeji sobě a Vám všem do nového roku 2024 lásku, zdraví, vzájemnou snášenlivost a toleranci. Přeji všem umenšování sebe, po němž je pak mnohem  jasnější  vidění druhých jako bratří s sester v Kristu. Přála bych si další diskuse na GS bez vzájemných útoků - a o to více vzhledem k tomu, že se s mnohými z vás tady vůbec osobně neznáme.

Nechť jsou letošní Vánoce pravým dalším příchodem Krista do našich srdcí s odrazem velké vzájemné lásky v novém roce 2024.

Vaše 
Brusle7


Vložil: Tomas v Pátek, 22. prosinec 2023 @ 10:35:39 CET (1411 čtenářů)
Více... | 78 komentáře | Skóre: 0



Povzbuzení: Pro změnu něco jiného.
Povídky

poslal Frantisek100

Máme černého kocourka, o kterém jsem již psal. Byl nalezenec a je moc hodný. Letos budeme slavit druhé přineseniny.  Tak jsem si ho zamiloval, že o něm píši knížku pro děti. A když ho sledují, tak si uvědomuji, že nám věří, má nás rád  a jsme jeho jistotou a bezpečím. Někdy si říkám, že takový vztah bych měl mít  já k Bohu. On na rozdíl od nás lidí je bez hříchu. Nemá poznání dobrého  a zlého jako my lidé. Netouží někoho ovládat a nám se vyrovnat. Lidé svým hříchem na této Zemi způsobili  a působí mnoho zla. Dějiny lidstva jsou toho důkazem. Rád bych představil aspoň jednu z deseti kapitol mé knížky pro děti. Vnučce se moc líbila. 


   Budu vám vyprávět.     

 Milé děti, jsem kocourek Mikíšek. Já nevím, kdy a kde  jsem se narodil.  Pamatuji si, že moje maminka měla krásné chlupaté černé bříško . Bylo mi u ní tak teploučko a hezky. Dávala mi mlíčko, ale musel jsem se podělit ještě se dvěma bratříčky a třemi sestřičkami. Jak jsem byl jediný celý černý, tak mne asi maminka měla nejraději. Naučila nás všechny chodit na zvláštní věc, která sloužila jako záchod.  Měli jsme si vždy zahrabat to, co  z nás vyšlo. Kdybychom se tak nechovali, páníček by se zlobil. Asi jsme páníčkovi velkou radost neudělali. Prostě nás bylo moc. Pamatuji si, že jednoho dne nás naložili do takové věci, která dělá velký rachot  a jezdí. Postupně nás vyhodili na různých místech.     

   Byl už večer a spadl jsem na cestu  u nějakého domu. Měl jsem takový strach. Ještě, že i ve tmě dobře vidím. U domu bylo nějaké hamparádí, tak jsem se tam schoval. Chtělo se mi tak pít a měl jsem hlad. K ránu jsem vyskákal po schodech až ke dveřím domu. Cítil jsem tam vůni, která mi byla blízká u maminky. Asi tam mají také  kočičku. Třeba budou hodní  a pustí mne dovnitř.        

 Začal jsem mňoukat, ale milé děti, já ještě moc mňoukat neuměl. Spíš to bylo takové kňučení a naříkání. Konečně se otevřely dveře.   Vyšla paní a zvolala:    

„Jiříku pojď se podívat. Tady je nějaké kotě a je celé od pavučin.“    

Ani to nedořekla a skočil jsem rychle dovnitř. Bál jsem se, že dveře zavře.   

 „Co budeme dělat, Jiříku?“   
 „Oni si s ním naše kočky poradí. Pojď, ať nepřijdeme pozdě do práce.“   

 To jsou hodní lidé. Hurá! Mohu tu zůstat. Ale kdo tu ještě je?   ¨  

 Jéé, pejsek. A je hodný. Vůbec na mne neštěká. Jmenuje se Edíček. A je už hodně starý ,a proto moudrý. Přišel ke mne , očichal, dobrácky se na mne podíval a jakoby řekl: „Vítej u nás doma.“ Asi hned poznal, že jsem sirotek  
 A kdo tu ještě žije? 
Tři kočičky. Ta nejkrásnější je Lucinka. Je taková vážná a plachá. Moc si mne nevšímá.     Tady je miska s vodou. Konečně se napiju. Au. Někdo mne uhodil packou. Je to kočička Bubulka. Asi se jí nelíbí moje pavučina. Musím se jí nějak zbavit, abych ji tím nedráždil. Já bych si tak rád s vámi hrál. Ediček odpočívá na pohovce a po očku mne pozoruje. Klementince se asi také moc nezamlouvám. Obě kočičky si lehly na parapet okna, střídavě se dívají ven a na mne. Já bych chtěl za vámi, ale tak skákat ještě neumím.   Musím to tu prozkoumat.  Tady vedou schůdky někam vysoko. Brzy se tam podívám. To budu mít celý den, co dělat, než se tu vyznám. Tu věc, co je záchod, mají v koupelně.     

 Slyším venku tu zlou věc, co dělá rachot. Pán s paní se vrátili z práce. Zdají se být hodní.  Dostal jsem mlíčko a  cítím se líp. Snad mne nevyhodí. Ještě štěstí, že kočičky neumí lidskou řeč a nemohou žalovat. Já vím. Oni se jen válí a papají, ale já lítám jako čertík. Mne žádná nedohoní. Pochopení pro mne  jedině Edíček. Dívá se na mne a snad se i usmívá. Už jsem se dostal tam nahoru, na půdu. Lákají mne ty květináče s kytičkami. Libí se mi hrabat v jejich zemi. Ještě, že to panička neviděla. Vždyť já tu zem rozházel po celé půdě.       

 Dnes je krásný den. Sluníčko svítí a já tuším, že se něco pěkného stane. Panička odjela a přiveze babičku s dědou. Těším se na ně. Už slyším klíč v zámku. Už je vidím. Babička na mne tak hezky mluví. Vzala mne do náručí. Škoda, že není chlupatá jako moje maminka, ale má tak jemnou ruku. Pořád mne hladí a tiskne k sobě. U ní je dobře.   Přiběhla panička a je celá rozzlobená. Budu jí říkat teta Majka.   

 „Mamko, tak já se z toho čertíka zblázním. Podívej se, co udělal Celá půda je plná země, jak ji rozhrabal  z květináčů. Tady nemůže zůstat. Tři kočky nám stačí.“        

 Cože, oni mne dají pryč, oni mne vyženou. Já se tak bojím.   Babička mne vzala opět do náručí.  

 „Podívej se, Majko, jak je krásný.“  Obrací  se  dědovi   „Já ho chci domů“     

 „Ty jsi se pomátla.  Nikdy jsme neměli žádné zvířátko a nevíme, jak se o něj starat“  

 Teta Majka vycítila příležitost mne zachránit 
 „Já vám, vše ukážu. To nic není.“  
 Děda pokyvuje  nevěřícně, ale babičce raději neoponuje. Já se k ní tisknu ještě víc. Držím se pacičkami a nepustím, nepustím.   Když odchází a pokládá mne na pohovku, stále se jí pevně držím   
 „Neboj se. Jak ti budeme říkat?   
 „Říkejte mu Myšák“   
 „Ne to mne nelíbí. Budeme mu říkat Mikíšek“, rozhodla babička.   

 „V neděli tě  teta Majka k nám přiveze, Mikíšku“   

 Mně je tak blaze. Těším se na nový domov.   Kdyby už byla neděle.    
Vložil: Tomas v Neděle, 16. duben 2023 @ 14:19:14 CEST (565 čtenářů)
Více... | 3 komentáře | Skóre: 0



Povzbuzení: Proces odpuštění
Sebeobrana

poslal brusle7

Proces odpuštění:


Odpuštění je proces. Proces trvá, není okamžitou záležitostí, a čas je proto jeho velmi důležitou součástí. Obvykle pomáhá zpracovat události a situace, které člověka zranily. Duše člověka postupně prochází někdy i bouřlivými emocemi, které k této situaci patří. 

Někdy není jednoduché unést, že proces odpuštění není ještě dokončen a zejména v křesťanském prostředí se stává, že okolí tlačí na toho, jemuž bylo ublíženo, aby už konečně odpustil. Byť je to pochopitelné, tento postoj není příliš šťastný. Může vést k tomu, že ten, jemuž bylo ublíženo, slovně sice odpustí, ale takzvaně „nezapomíná“. Jinými slovy vlastně doopravdy neodpustí, jen se navenek podřídí tlaku a očekávání okolí. Obecně lze říci, že jakýkoli tlak proces odpuštění zbrzďuje, anebo dokonce zastavuje. 

zdroj : https://proboha.cz/magazin/zivot/brana-cb-cz/2020/05/odpustit-neni-vubec-jednoduche/




Dodávám, že mně osobně vždy velmi pomáhala v tomto procesu k plnému odpuštění (včetně zapomenutí) změna chování toho, kdo se dopouštěl útoků  a či špatného chování vůči mne nebo okolí. 

V  prostředí (např. klasicky v některých sektách s fanatickými prvky) , kde jsou lidé účelově tlačeni k formálním omluvám (tj. k omluvám všeobecným, neadresným, s podmínkami "pokud" apod.) a špatné chování pak dále pokračuje, je proces odpuštění také možný, ale probíhá jinak: odpuštění ano, modlitba za útočníka ano, ale zároveň TRVÁ i ostražitost a nedůvěra ANO. Takto podobně  to funguje běžně i u trestných činů - nedůvěra k pachateli a represe od společnosti, pokud nedojde k opravdovému vnitřnímu obrácení a ke změně jednání.
Vložil: Tomas v Úterý, 07. březen 2023 @ 19:05:20 CET (2025 čtenářů)
Více... | 183 komentáře | Skóre: 0



Povzbuzení: „Nikomu neodplácejte zlé zlým
Etika

poslal brusle7

„Žehnejte těm, kdo vás pronásledují; žehnejte a neproklínejte.“ „Nikomu neodplácejte zlé zlým.“ „Sami se nemstěte, milovaní.“ „Nedej se přemoci zlem, ale neustále přemáhej zlo dobrem.“ (Římanům 12:14, 17–19, 21) Pavel nás nenechává na pochybách ohledně toho, jak bychom měli jednat s nevěřícími lidmi, dokonce i s těmi, kdo nám odporují.


Vložil: Tomas v Středa, 08. únor 2023 @ 13:01:33 CET (3816 čtenářů)
Více... | 1300 bytů | 271 komentáře | Skóre: 0



Povzbuzení: Našim fantazijním bratrům
Kritika bludů

poslal gregorios777

Jsou zde někteří fantazijní bratři, kteří nevěří v normální vývoj věřícího

Vložil: Tomas v Úterý, 17. leden 2023 @ 12:12:07 CET (418 čtenářů)
Více... | 308 bytů | komentáře? | Skóre: 0



Povzbuzení: Příprava Nevěsty, Vytržení, Milénium
Zamyšlení

poslal Willy

Poslední léta křesťanským světem rezonuje často zmiňované téma eschatologie - příchod Pána Ježíše Krista, vytržení, tisícileté království a různé související události, znamení apod. 


Někteří kazatelé a různí služebníci se k tématu vyjadřují pomocí tzv. systematické teologie a rozebírají dané téma na prvočinitele. 
Vložil: Tomas v Úterý, 03. leden 2023 @ 10:50:21 CET (1028 čtenářů)
Více... | 2558 bytů | 100 komentáře | Skóre: 0



Povzbuzení: Můj první den v LDN
Zkušenosti

poslal Frantisek100

    Je to můj první den na LDN. Přišel jsem jako dobrovolník. O týden dříve jsem měl školení a podepsal, že budu dodržovat pokyny LDN. Paní sociální mne zavedla na pokoj se čtyřmi postelemi. Je tu velké okno, dříve tu býval  operační sál. Proto je asi to okno tak veliké a díky němu je tu tolik světla.  U jedné postele je židle se zabudovanou mísou.  Ve vzduchu je cítit atmosféra nemocnice a plínek.    


 „Tak vám přestavuji pána, který si s vámi přišel popovídat, abyste tu nebyli tak sami.“  

 Paní sociální mne uvedla a pak rychle odešla. Už musím začít nějak komunikaci. Vysvětluji, kdo jsem a proč jsem přišel.  

 “Budu vám něco hezkého číst. Já rád čtu i doma. Vybral jsem povídku o J.Š. Baara“.    

Jedna babička spí, druhá asi nic nevnímá nebo je zamyšlená do sebe, další je v pohodě a je  z nich na tom zdravotně i psychicky nejlépe a poslední u okna leží, ruce na přikrývce a  pozorně sleduje. Skončím povídku a z této postele slyším:  

 “ Prosím ještě jednu povídku.“    

Ty ruce jsou tak strašně hubené, ale oči září touhou slyšet a ruce se přidávají k prosbě.  Na chvíli přichází sestřička a  jde právě tuhle babičku nakrmit odpolední svačinou. Je to jen  chvilka a já pozoruji, že babička ani nemá sílu zvednou své hubené ruce. Uběhne  jen chvilka.  Pomůže babičku na posteli posadit a já vidím, jak je strašně hubená. Začínám pak druhou povídku. Skončím  a prosebné ruce i hlas žádají ještě jednu povídku.    

 Ta slova: „ Prosím ještě jednu povídku, prosím!“ mne dojímají.   

 Už uplynula hodina a to má být asi tak délka mých návštěv, abych nemocné moc neunavil. Loučím se a vidím stále ty sepjaté kostnaté ruce a její hubenou bílou tvář s výraznýma očima.  Odházím  a  pak loučím se sociálními pracovnicemi a ještě domlouvám další schůzku za týden, ale to bude na jiném pokoji s jinými lidmi.  

 Doma manželce se svěřuji se svými  pocity. 
  „Jsem na tebe hrdá  a musíš  v té činnosti vydržet.“  

 Ta pochvala mne blaží, posiluje moji vůli i zavazuje.
Vložil: Tomas v Pátek, 09. prosinec 2022 @ 11:48:30 CET (663 čtenářů)
Více... | 13 komentáře | Skóre: 0



Povzbuzení: Přivykni slovu spravedlnosti
Zamyšlení

poslal Chillinka

Každý, kdo potřebuje mléko, protože nepřivykl slovu spravedlnosti, je jako nemluvně. (Židům 5:13)

Přivykni slovu spravedlnosti. Přivykni si. Zvykni si. Začni si zvykat po troškách, přijímej ho, vyhledávej ho, nauč se to, předělej starý zvyk na nový zvyk slyšet, poslouchat, přijímat, rozumět slovu spravedlnosti. Pokračování...
Vložil: Tomas v Pondělí, 26. září 2022 @ 10:31:26 CEST (414 čtenářů)
Více... | 5 komentáře | Skóre: 0



Povzbuzení: Pravidla křesťanské diskuse
Etika

poslal Nepřihlášený

V sekulárním prostoru jsme často svědky různých diskusí. Jistě jste mnozí alespoň někdy pročetli pár výměn názoru pod články. Nezřídka se jedná i o dehonestace, fauly, urážky, případně je jedné straně sporu úplně zamezen přístup nebo komentář smazán, přičemž nemusí jít jen o porušení etiky. O některých věcech se pro jistotu úplně zakazuje diskutovat a je přípustný jen jediný správný názor. Něco podobného je v církvi nepřípustné. Samozřejmě, nebudu s členem církve diskutovat, zda je Apoštolské krédo pravdivé, protože víra v něho je podmínkou, nikoliv výsledkem diskuse. Jsou totiž věci, které nelze dokázat a přijímají se vírou, podobně, jako axiomy. Ale například proč nediskutovat o tématech, které člověka trápí a na které hledá odpověď, i když může jít o témata, u kterých se předpokládá jen ten jediný správný názor. To by nemělo být zakazováno, aniž by byl jakýkoliv názorový oponent předem diskvalifikován nebo dehonestován. Nejedná se o věci spasitelné. Považuji za nemístné někoho odkázat do patřičných mezí jen proto, že má odlišný názor. Aby diskuse, případně spor, byly smysluplné a nikoliv plané, vybral jsem několik pravidel.
¨

Vložil: Tomas v Úterý, 08. březen 2022 @ 16:17:08 CET (902 čtenářů)
Více... | 6625 bytů | 44 komentáře | Skóre: 0



Povzbuzení: Bůh miloval a dal.
Zamyšlení

poslal Frantisek100

18Narození Ježíše Krista se událo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého. ·  


19Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě; proto se rozhodl propustit ji potají.

20Ale když pojal ten úmysl, hle, anděl Páně se mu zjevil ve snu a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého.   Marek, který vycházel z Petra, se  o narození nezmiňuje.  

 Zato Lukáš je podrobnější, je přece údajně lékař, vychází z toho, co se dozvěděl od očitých svědků,  a zaměřuje se i na to, co  se dělo na nebi  i na zemi v  onu svatou noc, kdy se Ježíš narodil jako člověk.   Jan, který mohl dostat od Marie velice podrobné informace, protože pak o ni pečoval,  se o narození nezmiňuje vůbec.   Proč jen jediný z  přímých svědků evangelistů  narození  Pána Ježíše popisuje? Proč si Matouš  dává takovou práci  s podrobným rodokmenem až od Abrahama? Víme že píše hlavně židovským věřícím, kteří považovali Abrahama za otce národa. Co slíbil Hospodin Abrahamovi?   


18a ve tvém potomku dojdou požehnání všechny pronárody země, protože jsi uposlechl mého hlasu.“   


 Za toho potomka je věřícími považován Pán Ježíš. Ale je tu jeden problém. Ježíš není potomek po biologické stránce. Josef ho za svého syna přijal vírou. A v tomto směru ho vírou může přijmout kdokoliv bez rozdílu národa či pleti. Pán Ježíš  nepřišel kvůli židům, ale zachránit všechny.     Často jsem slýchával hnusné narážky na Mariino početí. Takový prý nesmysl! Jak by jinak mohla otěhotnět?   Co je to početí? Přece dochází k přenosu dědičných a důležitých genových informaci ze spermie do vajíčka. Informací. A copak dnes nevěříme přenosu informací na dálku? Na dálku se dají přenášek informace až na Mars a nikdo se nepodivuje? Copak Bůh by nedokázal poslat informace do  lidského vajíčka k jeho dělení z nebeského prostředí? Ano, pak polovina genů má lidský a polovina  Boží původ. A Pán Ježíš mohl klidně prohlásit , že je Synem Božím. Byla to pravda. Marie byla tak mladičká, že byla ještě skoro děcko, tedy bezhříšná, což platí o dětech. Důležité není, kdy se Pán Ježíš narodil a ani to, jak byl počat. Důležité je uvěřit, že opravdu měl Boží původ a přišel na Zemi splnit Boží úkol.   Ten úkol se týká jednotlivce a to je zázračné. Každého.   ·  

Jan 3, 16Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.   

 Bůh miloval  a dal, a proto jsou i vánoce spojeny  z láskou.  
Vložil: Tomas v Čtvrtek, 16. prosinec 2021 @ 12:39:58 CET (1249 čtenářů)
Více... | 38 komentáře | Skóre: 0



Povzbuzení: Tajemství vánoc
Svědectví

poslal Frantisek100

     Vánoční čas v roce 1955. Bude mi pět roků. Bydlíme v obecním bytě v přízemní starého domu, kde není zavedena voda a ani záchod. Máme jen jednu universální místnost. Invalidní rodiče chtějí mi udělat radost. Tatínek sice už má malý zelený smrček připravený na stolku ve stojanu.


 " Hezky se vyspinkej a ráno poznáš, že tu byl Ježíšek" 

Já ještě nevím , co znamená výraz Ježíšek, ale asi něco pěkného, protože se mám na to těšit. Jenže jak v jedné místnosti mají to překvapení rodiče nepozorovaně udělat? Když mne uložili ke spánku, postavili u mé postele dvě židle. Zhasli světlo a svítila je maličká lampička, která vydávala tolik světla jako baterka. Ta svítila  každou noc kvůli mne, abych se prý nebál. Asi jsem usnul, ale pak později se probudil. Malinko se na posteli posadil a za židlemi něco spatřil. Stromek byl na zemi, ale spatřil jsem jen jeho horní část. Na vrcholu se leskla krásná špic, kde se odrážely paprsky z nočního světýlka. Ještě tu dál viselo něco blýskavého. A kolem? Tatínek v podvlíkačkách  a košili  a maminka v košilce. Potichounku  stromek zdobili. Pochopil jsem tajemství. Ten Ježíšek budou tatínek s maminkou. Oni mne mají rádi.  Ráno jsem se nepřiznal tomu, co jsem viděl. Byl jsem o jedno poznání bohatší. Když jsem po večeři našel pod stromkem dárek, tušil jsem, že je jistě od rodičů.   Vánoce jsou svátky lásky, kterou si lidé vzájemně prokazují. Škoda, že se tak nechovají po většinu roku.  Překvapilo mne, když jsem se setkal u některých církví i s kritikou vánočního stromku  a vánočních oslav. I když vánoce bývaly chudé, nikdy na ně nezapomenu. Byly spojeny vždy  s krásnou atmosférou a radostí.      Ať je všem  a nejen o vánocích krásně. Važme si času Boží  milosti.
Vložil: Tomas v Pondělí, 13. prosinec 2021 @ 00:27:41 CET (943 čtenářů)
Více... | 34 komentáře | Skóre: 0



Povzbuzení: Vzpomínání
Zamyšlení

poslal Frantisek100

   Je září roku 1968. Přijel jsem do velkého města studovat na pedagogickou  fakultu. Měl jsem štěstí, že jsem se na ni dostal. Přijímali jen každého třetího.   Já měl výhodu. Jako sirotek jsem byl sociální případ a moji rodiče bývali jen obyčejní dělníci bez politické příslušnosti. Dostal jsem i stipendium. Nevím proč mne děkan  vybral hned za studijního vedoucího. Můj dělnický původ byl často uváděn, když mne přesvědčovali, abych vstoupil do strany,  hlavně pak později v práci. Nikdy jsem to neudělal  a vymlouval jsem se na to, že už pracuji u ochránců přírody jako jejich předseda. Kolej jsem jako většina studentů prvního ročníků všech vysokých škol  dostal až několik kilometrů za městem  ve vesnici. 

Starý zámek na kopci sloužil jako koleje. Prostředí nebylo moc příjemné. Malý pokojík se velikým oknem a po stranách dvě vojenské poschoďové palandy. Velká skříň pro nás čtyři a u každé postele židle, abychom mohli vylézt na horní lůžko. Vedle na pokoji ubytováno dokonce šest studentů. Ke studiu sloužil velký sál se stoly  a lavicemi. Jídelna neexistovala. Obědy  a večeře byly k dispozici ve městě. Autobusové spojení sice skoro každou hodinu, ale o víkendu jen třikrát denně.  V pátek všichni s radostí odjeli domů.  Je neděle. Do města odjíždí autobus už ráno. 

Moji věřící přátele mi oznámili, že se tuto neděli ve městě koná krajské shromáždění jejich sboru. Mám se tam jít podívat. Obcházím dům. Je kolem desáté. Jsem nějak nerozhodný. Neznám ty lidi, nevím, jací jsou. Pokud jsou jako ti mojí hodní přátele, tak bych to měl zkusit. Rozhodl jsem se. Beru za kliku velkých dveří  a ocitám se v chodbě, kde vše voní stářím. U zdi stojí staré a nefunkční harmonium. Vstupuji do dveří, odkud je slyšet hlasy. Tady vnímám jinou vůni. Asi ohřívají párky  a vaří guláš k obědu. Pozdravím a představuji se . Nevím ani, zda vnímají, kdo jsem.  Pro ně určitě  stydlivý mladíček.  Dostávám talířek s teplou dobrotou a mám si pochutnat. Nemám sice chuť, ale netroufnu si odporovat. Za chvíli mám párek v sobě a mohu pokračovat do další místnosti. Je to velká místnost asi jako školní třída. 

Několik řad židlí. Skoro všechny jsou obsazeny. V předu stojí starší muž důstojného vzhledu  s brýlemi. Má silný hlas, plný emocí. Mluví zpaměti a jde o plamennou řeč, která nenechává posluchače lhostejné.  Někteří hlasitě vzdychají a snad i pláčou. Mluví o Golgotě a Pánu Ježíši. Ještě jsem v té době ani nevěděl, co je to Golgota, ale jen něco o Pánu Ježíši.  Sledují a  ta atmosféra je pro mne spíš něco až děsivého. Pak zazní písně, které ji smutně dokreslí. Rozhlížím se kolem. Sedí zde převážně starší lidé,  já jsem spíše výjimkou. Všichni mají sváteční šaty. Nějak se tu necítím dobře. To není to prostředí a atmosféra, co jsem znal u mých věřících přátel. Připadám si cizí. Sem spíše nepatřím.  

    Raději se zvedám ze židle, sedím na štěstí  hned u dveří, a prchám. Loučím se slovy  děkuji a nashledanou se ženami předsíni. 
 "Zase někdy přijďte", slyším ve dveřích. 
 Je skoro poledne a spěchám do menzy, než ji zavřou.  Vracím  pak autobusem zpět na kolej   do nevlídného  pokoje. Je mi divně. Tenhle náboženský svět asi není pro mne, nerozumím mu. K večeru se vrací spolužáci. Jsou veselí, odpočatí, tašky dobrot od rodičů,  sdělují svoje radosti a i zkušenosti  s děvčaty . 

 "A jak jsi si měl ty Františku? " 
  Co jim mám vyprávět? 
 " Normálně.!" 
  Krátká odpověď, která vyjadřuje, že netoužím být nějak sdílný. 

  Asi bystě mi ani nevěřili anebo mne prohlásili za pitomce, kdybych vám vypověděl, co jsem zažil. Řekli byste, že jsem si měl ulovit nějakou kočku, cha cha.... Ale to já nechci. Co vlastně chci? Normálně žít, mít domov a svoji hodnou dívku, nebýt tak sám.. sám…Tam v té místnosti mne bohužel nic neoslovilo.  To bylo něco jiného, než jsme znal u mých věřících přátel. Mám v sobě tolik neklidu. Ještě, že nenávidím alkohol. To bych si pomohl, kdybych se dal na chlast. Sice bych na chvíli zapomněl, ale pak ta daň za to. 

Alkohol je u mně spojen s bolestivou zkušeností. U mých rodičů se často stavěla na návštěvu paní, která byla alkoholička. U nás vždy střízlivá. Pila hlavně laciné jablečné víno, kdy láhev stála kolem deseti korun, pila víno někde jinde. U nás doma nikdy nepila, ale přinesla  prázdné lahve , abych je prodal  a měl tak nějakou korunu na sladkost. A já nosil lahve do obchodu a nevěděl, co tím způsobím. Když maminka zemřela, zaslechl jsem za několik dní  skupinu žen: ¨

"Víte ona se ta ženská uchlastala, vždyť ten její kluk nosil každou chvíli  lahve od vína do krámu" 
    
 Bylo mi hrozně. Taková lež. Doma jsme nikdy nic alkoholického nepili  a vše jsem zavinil já. Bohužel nálepku, kterou jsme dostali neprávem, už těžko odlepím.  Když jsme po stánicích na fakultě měli na koleji oslavit zkoušky, každý jsme měli přinést láhev vína. Vešel jsem v cizím velkoměstě, kde mne přece nikdo neznal, do samoobsluhy, vybral nějakou láhev a přistoupil  k pokladně. Díval se ulekaně kolem s jakýmsi podmíněným reflexem, zda se po mně nedívají lidé a nemyslí si o mně něco špatného , aby pak potvrdili onu nespravedlivou nálepku. Tak silně jsem měl zakořeněn odpor k alkoholu, že jsem se uchránil od jeho vlivu. Na koleji konzumovali vino skoro všichni, aby oslavili zkoušky. Já se ho ani nedotknul.  

 Ale vracím se zpět.   

 Jo, kluci, kdybyste tohle  a jiné věci věděli, uvažoval jsem onoho zářijového dne 1968.   Za sedm roků jsem se šťastně oženil v kostelíčku v Klokotech a Bůh mne vedl a  neopustil. To by byla zajímavá kniha. Ta cesta k Bohu byla klikatá a někdy i s chybami, kdy člověk snadno mohl naletět fanatikům, ale byla to moje cesta poznávání, cesta i bolestí, když manželce dvakrát diagnostikovali rakovinu, ale vše dobře dopadlo a děkuji za to Bohu.    Je dobré si zavzpomínat.
Vložil: Tomas v Sobota, 04. prosinec 2021 @ 13:31:34 CET (590 čtenářů)
Více... | 10 komentáře | Skóre: 0



Povzbuzení: Kočičí uplakané oči.
Zkušenosti

poslal Frantisek100

   Nikdy jsme doma neměli žádné domácí zvířátko  a ani jsme  s ničím takovým nepočítali. Naše dcera na venkově je psí a kočičí máma. Má pejska a tři kočky. Nedávno jí někdo za plot vhodil malinkého koťátko, celé černé a staré tak šest týdnů. Vzala ho domů. Bylo hladové  a potřebovalo ošetřit veterinářem. Všeho se mu dostalo. 


   Přijeli jsme na návštěvu a tenhle maličký kocourek stál v u dveří. Tak strašně maličký  a hubený, s naježenou srstí. Už strávil u naší dcery týden, ale její staré kočky ho  nepřijaly. Prskaly na něho a jedna mu pacičkou dala i facku. Začal se tulit k mé manželce. Vzala ho do náruče a on si hned získal její srdce. 
" Podívej se, Františku, jak je krásný?" 
Hladila ho a měla z něho velikou radost.
 "Vezmeme si ho domů." 
 Oponoval jsem, že nevíme, jak se o něho starat a nikdy jsme žádné zvířátko neměli. 
" Všechno vám pro něho  zařídím a přivezu i s kočičím záchodem a s krmením."  

Za tři dny v neděli byl kocourek už nás. Dali jsme mu jméno Mikeš, protože je černý jako ten v Ladově pohádce. Zpočátku opatrně chodil po místnosti a ukázal se velice čistotný. Věděl už  chodit na kočičí záchod, stále si čistil tlapky, prostě  velice čistotné zvířátko. Hráli jsme si s ním, běhal za námi. Akorát do ložnice za námi nesměl. Chutnalo mu kočičí mlíčko a kapsičky. Za dva týdny se změnil v milého šikovného kocourka , který prolezl doma vše, co se dalo prolézt. Nejraději seděl u okna a díval se na svět za sklem. Vylezl na můj stůl s počítačem, prošel se mimo svítící klávesnice, podíval se chvíli na monitor, sáhl  na něj pacičkou a pak zkontroloval, co je vzadu. Když jsme v noci šli na WC,  objevil se znenadání a  doprovázel nás. Museli jsme mu opatrně pak utéci za dveře ložnice. A ráno už čekal u dveří ložnice a když zjistil, že už zůstaneme vzhůru,  začal poskakovat  a radovat se.

 Museli jsme s ním však na očkování. Dcera přijela autem a on musel zpět do přepravky, kterou ho k nám nedávno přivezla.   Mikešek najednou začne zoufalé mňoukat. Přepravka leží na sedadle vedle manželky. Otvírá víko a Mikeška hladí a utěšuje slovy, že my tě přece nikomu nedáme, neboj se. Ohlednu se dozadu na sedačku a vidím jeho očka. Žasnu, tečou z nich opravdové slzy. U pana doktora byl moc hodný a ani  nezakňučel, když dostal injekci. Když jsme se vrátili domů, opět skákal radostí, hrál si, občas nám olíznul ruku a nakonec spokojeně usnul.

  Možná si řeknete, proč to sem ten František píše? Já jsem si uvědomil to naše živočišné spojení  s ostatními zvířátky.  A že láska existuje i mezi nimi  a námi. Jak to Pán Bůh zařídil, že nás láska  spojuje. Nikdy před tím jsem si to tak silně neuvědomil, jako tehdy, když jsem spatřil kočičí uplakané oči.
Vložil: Tomas v Čtvrtek, 26. srpen 2021 @ 00:09:38 CEST (2107 čtenářů)
Více... | 117 komentáře | Skóre: 0



Povzbuzení: Až se ti tvoji věřící dostanou k moci, pak poznáš...
Žhavá témata

poslal Frantisek100

      Můj kolega Jenda musel v listopadu na vyšetření do Prahy. Místní praktický lékař   mu konečně nechal udělat rentgen krční páteře a tam byl nějaký nález. Nakonec v prosinci před začátkem školních prázdnin si bere Jenda neschopenku. Má na sobě velký sádrový korset  přes celou hlavu. Vyprávěl mi, že mu zakryli tvář a  vlasy, a pak přes vše nalili sádru a obličej pak vystřihovali.  Je mi ho líto. Musí hned po vánocích do léčebny v Jevíčku. Prožil tam i Silvestra.  Napsal mi dopis, kde popisuje, jak prožíval dny o zbylých svátcích.  Byl tam skoro sám. V dopise si musím zapamatovat jeho slova:


 "Raději by pracoval s těmi nezlobivějšími dětmi než prožívat to, co prožívám"     

 Podařilo se mi i jednou spojit  se s ním telefonicky. Když volám koncem ledna, sestřička mi sdělí, že pana Jendu převážejí do Prahy. Jeho manželka  mi pak popisuje poslední návštěvu u něho. Prý už ani nemohl hýbat rukama a musela ho krmit. Také je zděšena tím, že ho najednou převážejí. Za pár dní k večeru zvoní za dveřmi  jeho dcera a s pláčem mi sděluje, že tatínek dnes zemřel. Při operaci před týdnem zjistili, že  krční páteř již není vhodná k operaci a tak nechali Jendu pár dní v umělém spánku na dýchacích přístrojích.

Sedám ke stolku v ložnici a píši rozloučení. Vím, že je to pro mne jako jeho kamaráda  a kolegu  povinnost. Píši  a pláču u toho. Pak si to mnohokrát opakuji z paměti a zase tečou slzy.  Pohřeb je za týden a já poprvé v životě budu na pohřbu hovořit. 

 Když vstoupím do sálu, spatřím sál plný lidí a rakev vedle mne.  Připadá mi tak strašně malá, že se mi až nechce uvěřit, že v ní leží Jenda. Mám před sebou na papírku svoji řeč, ale pro slzy nevidím text. Těžko se mi mluví, těžko se dýchá.  Je to krátká řeč a já nezapomenu zdůraznit, že Zdenek byl poctivý člověk, který nikomu úmyslně neublížil. Věřím podobně, jako věřil Komenský, že se spolu shledáme v nebi. Netušil jsem, že moje zmínka o Bohu se dotkne těch, co v Boha nevěří  a možná i víru nenávidí. Nečekali takový projev.  

Hodiny za Jendu jsme si ve škole rozdělili a on mi stále moc chyběl. Ráno, když jsem šel do práce, díval jsem se  směrem, kde on vycházíval  a  pak jsme pokračovali společně do práce. Jenda byl komunista, ale po roce 89 to neměl jednoduché. Vzdal se funkce předsedy strany a dokonce začal přemýšlet o mnoha duchovních věcech a dokonce několikrát navštívil i sbor  církve ve městě. Vyprávěl mi, že v dětství viděl , jak pan katecheta mlátí děti a posmívá se těm, jejichž rodiče jsou komunisté.    Jeho rodiče byli oba ve straně a tak není divu, že i on měl stejnou víru. Ale byla to víra upřímná a nikoliv  z nějaké vypočítavosti. Svým životem by mohl být příkladem pro mnohé lidi, kteří svých funkcí  a členství ve straně zneužívali. Jendu jsem si vážil.

 Když jsem  se jednou vracel  autobusem  z krajského města, sedl si vedle mne jeden fanatický křesťan. Přišla řeč i na Jendu a on ho urážel. Zastal jsme se ho, ale stejně nevím, zda takovým náboženským fanatikům se dá něco vysvětlit. Oni si o každém komunistovi myslí jen to špatné. Já ale Jendu znal. 

Dělal poctivě svoji práci. Když jsem si prohlížel jeho přípravy na vyučování, uvědomil jsem si jeho úžasnou svědomitost.  Byl to můj kamarád. Věděl o mně, že jezdívám do křesťanského shromáždění a nikde na mne nežaloval a neudával.  Byl celkově poctivý a plat měl jen o pár stovek větší než já, protože byl služebně starší. Miloval svoji ženu  a děti. Byl pevný ve svých názorech a mnohokrát  zažíval moje  a kolegovy politické útoky, když jsme kritizovali režim. 
V roce 89 byl nešťastný, protože jeho ideál padl. Svět se změnil. Už nežije.  Ale zapamatoval jsem si jednu větu, kterou často končily naše diskuze. 

" Františku, až si ti tvoji věřící dostanou k moci, tak opravdu poznáš, jací jsou"  

 Ano, už jsem poznal. Nejsou lepší než jiní hříšníci, pyšní a sebejistí, chytře maskující své zlo. Víra je jim úplně k ničemu.   Možná si mohu vytýkat, že jsem ho nepřesvědčil, aby uvěřil v Boha. Zdálo se mi později, že začíná věřit. Zda to pomohlo a zda se někdy v nebi sejdeme , nevím. Ale jak málo stačí odvést člověka od Krista a od Boha!!!  
Vložil: Tomas v Čtvrtek, 08. červenec 2021 @ 19:23:05 CEST (5272 čtenářů)
Více... | 528 komentáře | Skóre: 0



Povzbuzení: Můj první volební akt aneb jak to bude v nebi.
Zamyšlení

poslal Nepřihlášený

    Úvodem musím oživit jednu vzpomínku na moje první volby v životě. Bylo mi dvacet roků. První volby po osmašedesátém roce. Bydlel jsem na koleji. My studenti jsme byli rozhodnuti, že budeme volby bojkotovat.. Oni však v době konání voleb odjeli domů  a já zůstal jediný na koleji, kde jsem byl přihlášen k pobytu a kde byl můj domov. Byl jsem také rozhodnut, že se na volby vykašlu. V pátek jsem volit nešel.      


  Je sobota ráno a paní vrátná na mne zoufale buší  a volá: " Pane Františku, volali z volebního střediska, že se musíte dostavit k volbám. Prosím jděte, ať nemáte průšvih! " Hodná to žena. Má o mne studenta strach. Zbytečně jí neříkáme " máma".  Přece jen ji poslechnu. Rychle se oblékám a běžím to oné důležité budovy nedaleko kolejí. 

Vstupuji do obrovského sálu, který běžně sloužil pro plesy a koncerty. Po pravé straně asi pět stolů a za nimi nějací" dědkové" Aspoň tak jsem je vnímal. Já mladý chlapec, který jde  prvně volit.  Pod jevištěm stála obrovská urna se státním znakem. Měla červenou barvu a já si říkal, že tam sedí jak nějaký "Buddha". Podal jsem komisi svoji občanku. Našli mne hned. Asi jsem byl opravdu poslední volič. Děda mi podal pár lístečků. Každý měl jinou  barvu a asi byly celkem tři.  Aspoň se podívám, co je na nich. To jsem asi nesměl dělat.  Jeden z členů komise zvolal:" Nečum na to  a prdni to do té dírky:"  Znělo to jako rozkaz. Vyjdu ván vstříc , vy dědkové, myslel jsem si. A tak jsem lístky vhodil do dírky a tak vykonal svůj první volební akt v životě.  Odcházím ze sálu a na nikoho se nepodívám.  Komedie. Kdoví, kolik jich ještě bude. Paní vratná mne starostlivě, ale  s úsměvem vítá  : " Tak Františku, že to nebolelo?" " Ne, akorát lechtalo"  a opětují jí její úsměv.  
Odpoledne slyším v rozhlase po drátě, že volební účast byla 99.90 %. A ta moje asi  0, 0…..1 %  
    
    Úsměvné. Dnes se nad tím usmívám, protože to je minulost. Dnes máme konečně svobodné volby. Ale dozráli jsme do toho stavu svobodného světa? Chováme se správně? Ve zdravé společnosti by strana, která neuspěla, měla přiznat svoji porážku s klidem a bez závisti. Tím, že nevyhrála, neponese čtyři roky na sobě plnou tíhu odpovědnosti. Pokud nám jde o celý národ a stát, a ne o vlastní prospěch, pak bychom si měli vzájemně pomáhat a ne druhou stranu podrážet, ponižovat, zesměšňovat… Zatím je před volbami i po nich jen boj, nenávist, neklid, útoky, politická válka. 

       Bude taková demokracie i volby také v nebi? Nebude. Svého Pána si zvolíme tady na Zemi a v nebi ho budeme respektovat celou věčnost.
Vložil: Tomas v Středa, 19. květen 2021 @ 21:36:59 CEST (1413 čtenářů)
Více... | 161 komentáře | Skóre: 0




Stránka vygenerována za: 0.33 sekundy